Historie farnosti v XVII. století
Porá?kou českého vojska na Bílé hoře r. 1620 a útěkem zimního krále Fridricha Falckého ze zemně nastal konec protestantského hnutí v Čechách.
?e se protireformace na hranicích Čech a Moravy nepotkala s úplným zdarem, bylo příčinou neuspořádaných poměrů v duchovní správě, kdy se nedostávalo katolických kně?í. Přibyslav samotná neměla od odchodu evangelických duchovních vlastního faráře a spadala tedy pod farnost Polenskou. Později byla dána jedinému duchovnímu při přibyslavském kostele na starost kolatura sopotská. Také borovský kostel byl v té době filiálním kostela přibyslavského. Přibyslavská farnost byla tak rozsáhlá, ?e k ní nále?ely i některé vesnice ze studeneckého panství (Sobíňov, Bílek, Křivý, Markvatice, Slavětín, atd).
Nakonec byla tato svízelná situace vyře?ená za pomoci vlastníka polenského panství Ferdinanda z Dietrichsteina, a to tak, ?e byl opraven borovský kostelík a r. 1695 tam byl ustanoven první farář a do kolatury patřily kostely v Sopotech, Krucemburku a zchátralý kostelík u Ranska. Správa velkolosenické farnosti byla svěřena faráři přibyslavskému.
Ke konci 17. st. nále?ely k přibyslavskému kostelu tato vesnice: ?i?kovo Pole (?enfeld) s kostelíkem sv. Michala a osadou samotín, Dobrá, Keřkov, Česká a Dolní (Německá) Jablonná, Poříčí, Ole?enka (Vole?ná), Nové Dvory, Hři?tě a lidé z ronovského hamru. Připojen byl i Modlíkov.
Autor: Va?ek - podle Přibyslavské kroniky 23.11.2004 22:32